Je možné krmit hada mrtvou, rozmrazenou kořistí a také se to velmi často děje (pokud je k tomu had ochoten a naučen), ale nemělo by jít o výhradní způsob krmení. Nejde jen o ztrátu reflexů, ale i o úplnost a vyváženost jeho stravy. Kromě kořisti totiž hadovi stačí už jen čistá voda. Vše ostatní si musí syntetizovat a získat ze své kořisti! Jeho trávicí soustava proto patří k jednomu z divů přírody. Had totiž dokáže strávit naprosto vše, včetně kostí, drápů, zubů i srsti. Mladá krajta to navíc dokáže i velmi rychle – během týdne je připravena přijmout další potravu. Pokud ji ale nedostane, umí udělat další zázrak: její výkonný trávicí systém „ubere plyn“. Ustane produkce trávicích šťáv, žaludek se stáhne, postupně dojde k úplnému vyprázdnění a had – klidně vydrží hladovět. Dospělé krajtí samice při svých mateřských povinnostech nežerou klidně i půl roku, aniž by to nějak podstatně ohrozilo jejich život.

 To se mi na krajtách líbí – ten neuvěřitelný přechod od absolutní nečinnosti v teráriu po aktivní šmejdění, když ji vyndám ven nebo k přímo agresivnímu lovu kořisti. Jednou jsem si to měřil: za 20 sekund po vložení sousta do terária už na něm visela namotaná, i když byl potkan na opačné straně terária!

 Většinou si had dovede kořist chytit tak, aby jej nemohly ohrozit zejména u potkanů velmi nebezpečné zuby. Pokud ji však chytí špatně, může velmi snadno dojít k úrazu.

 Různí ochránci přírody v této souvislosti zuřivě protestují: hadům by se měla dávat zásadně mrtvá kořist, aby prý netrpěla. Někdo toho potkana ale stejně musí předem zabít, ne? Krajta má ale potkana mrtvého i za půl minuty! Proč?

 Dřív se lidé domnívali, že had svou kořist rozdrtí. Že praskají žebra a vnitřní orgány. Ale princip zabití u škrtiče spočívá hlavně ve znemožnění se nadechnout a nabrat tak do plic nový vzduch. Při každém pokusu o výdech had svoje smyčky víc utáhne a brání tak v dalším nádechu. Kořist se dusí víc a víc. Tlak na hrudní koš je po chvíli už tak silný, že často dojde i k zastavení srdečního svalu! Co může být rychlejší?

ALE POZOR!

 Lovecký výpad velkého škrtiče je pro vás jako chovatele předkládajícího kořist
tím nejriskantnějším okamžikem!

 Vaše krajta se v tu chvíli řídí jen instinktem, který přebije všechny dosavadní návyky, kdy vás znala a bezpečně rozpoznávala. Používá zejména čich a pak také orgán, kterým registruje teplo kořisti. Očima zaznamenává hlavně pohyb. Pokud tedy cítí pach správné kořisti, vnímá teplo a vaše ruka je v „dostřelu“, nebude váhat ani zlomek vteřiny! A pokud už kořist drží, nemůže čichat a svůj omyl tedy nepozná! Bude-li kořistí vaše ruka, klidně ji bude škrtit! Pokud by to byla jiná, zranitelnější část těla, můžete se snadno ocitnout ve velkém problému. Nakonec to pozná, ale pro vás může být příliš pozdě!

 Ochrana a prevence proti takové nehodě spočívá v několika zásadních principech, které je nutno dodržovat u všech velkých škrtičů:

• Nemanipulujte s hadem před krmením, zejména je-li v místnosti přítomna budoucí kořist!
• Nekrmte hada volně v místnosti, nechte ho v teráriu! Po krmení je vždy aktivní a hledá další kořist, krom toho přenášení zpět do terária spolu s necitlivým uchopením může způsobit i zvrácení kořisti.
• Při krmení hada delšího 3 metry si přizvěte pomocníka – na každé dva další metry jednoho. Budou pomáhat s manipulací s teráriem, kořistí a mohou pomoci v případě, že se had ovine někde, kde nemá – může např. zachytit kořist spolu s boční stěnou atd.
• Na vložení kořisti do terária použijte dlouhé kleště nebo rukavici – ne že by vás ochránila proti kousnutí, ale oddělí teplo vaší ruky od kořisti!
• Zvýšenou opatrnost použijte také při vkládání další než první kořisti – had je mnohem aktivnější a rychlejší!
• Po manipulaci s kořistí (vložení do terária) si ihned umyjte ruce – později byste na to mohli zapomenout.
• Po krmení nechte hada v klidu alespoň do druhého dne – zklidní se jeho hormonální hladina a nastoupí útlum spojený s trávením.

 Porušení těchto principů, vede-li k nehodě s následkem vážného ublížení na zdraví, má vždy za následek nežádoucí a škodlivou popularizaci sdělovacími prostředky. Taková popularizace však poškozuje všechny teraristy bez rozdílu včetně těch, kteří se svým exotickým mazlem žijí bez problémů dlouhá léta!

Kůže krajty je velmi roztažitelná stejně jako všechny vnitřní orgány. Při trávení dokonce nastává i přechodná fáze, ve které se objem potravy ještě zvětší! Krajta je navíc tvor při krmení nenasytný – dokud jí budete kořist předkládat, bude se cpát, i kdyby měla prasknout! Má to opět dáno geneticky: další kořist se může objevit až za dlouho a tak je třeba toho maximálně využít! Nejsou výjimkou případy, kdy krajta, která za svou kořistí byla nucena prolézt menším otvorem (např. otvorem v pletivu), se pak nedostala ven a byla proto chycena!

 Právě proto je tak snadné krajtu na rozdíl od jiných hadů překrmit. Následkem však (díky minimu pohybu v ideálních podmínkách zajištěných chovatelem) bude typická civilizační choroba – obezita! Není to sice smrtelná choroba, krajtě ale výrazně zkracuje život. To jako chovatel jistě nechcete dopustit, ne?

 Snadným způsobem, jak tomu zabránit, je vést si záznamy o všech událostech v životě vaší krajty, zejména o krmení, vyprazdňování a svlékání kůže. Záznamy by měly obsahovat i některé podrobnosti, jako je např. ochota žrát, aktivita, namáhavost polykání, záznam úrazu, dojde-li k němu, popis léčby, u svlékání pak popis kvality svlečené kůže. V případě, kdy je třeba si vzpomenout na nějakou událost třeba rok nazpět, stává se takový deník neocenitelnou pomůckou.

Když se člověk umaže, jde se převléknout. Zvířata se srstí si ji  průběžně obnovují a některé ji také na jaře a na podzim vymění celou. Had však svléká kůži. Koná tak pravidelně po celý život a to v cyklech. Cykly se pohybují zhruba od dvou měsíců a zbavuje se tak nečistot, poškození, drobných parazitů atp.

 Obecně rozšířený omyl je, že had svlékne kůži celou, tedy včetně pigmentace (jůůů, budu mít kůži na kabelku!) a spodních vrstev. Ale jak je z obrázku patrno, jde o tzv. svlečku, velmi tenkou a křehkou vrstvičku, kopírující do nejmenších podrobností celý povrch hadího těla včetně očí. To, jak úspěšně se hadovi povede kůži svléknout, svědčí o jeho zdravotním stavu a celkové kondici. Naprostá většina hadů svlékne kůži v celku a nepotrhanou, jako punčochu. U krajt se však věc poněkud komplikuje tím, že jak jsem již zmínil, mají kůži velmi jemnou. Tudíž i tato svlečka je velmi jemná, a to i u dospělých jedinců. Proto je třeba při svlékání kůže zvýšit pozornost a případné zbytky sundat ručně, zejména z očí.

 Celý proces má několik částí. Nejprve začne had rychle ztrácet své jasné barvy a kůže během dvou dnů jakoby zestárne. Zároveň poklesne hadova aktivita. Od teď už není vhodné nabízet mu jakoukoliv kořist. Kůže dále matní, protože se pod svrchní vrstvičku vlévá podkožní voda. Mléčné zabarvení se dostává i do průhledné části kůže přes oči. Had nyní bude vidět velmi špatně a proto se uchyluje do ústraní. Další tři až pět dnů se bude svlečka oddělovat a pak se voda opět vstřebá. Nyní už had čeká jen na správný okamžik, až kůže bude natolik oddělena, aby ji mohl ideálně svléknout. Bude-li v této době prostředí v teráriu příliš suché, kůže přischne, bude se trhat a had ji nesvlékne. Nakonec nastává fáze svléknutí – většinou v noci, kdy je vlhkost vyšší než ve dne.

 Had začne špičkou tlamy otírat a hledat zvýšená nebo drsná místa na stěnách terária, podkladu nebo třeba samorostu. Oddělí kůži na horním okraji tlamy a postupně ji začíná třením o nerovnosti přetahovat zpátky přes hlavu a oči. Potom, když je kůže stažena až za koutky tlamy, stejným způsobem oddělí spodní čelist. Když má z kůže kolem krku šátek jako babička, vypadá legračně. Ale postupuje dál. Nyní mu stačí vytvářet smyčky a otírat se jimi navzájem. Vnitřek staré kůže je vlhčí a drsnější než vnějšek, takže naruby se snadno zachytává o nerovnosti i smyčky pohybující se v protisměru. Když jde vše dobře, během hodiny je celá kůže svlečena.

Nejpozději od chvíle, kdy se had tzv. zakalí, by se měla vlhkost v teráriu zvýšit. Postačí k tomu častější kropení podkladu, dejme tomu obden. Ve finální fázi po vstřebání vody není vhodné s hadem příliš manipulovat – velmi snadno se totiž oddělená kůže potrhá a její svlečení pak pro něj bude obtížnější. Někteří hadi si pomohou tím, že se sami „naloží“ do vody (bazének je v teráriu pro dospělou krajtu samozřejmost).

 Svlečení kůže je pro hada poměrně namáhavý výkon. Bude po něm den dva odpočívat nebo se vyprázdní, protože to po celou dobu oddělování kůže nikdy nedělá. Poté, co krajtě dopřejeme tento odpočinek, můžeme ji už bez obav začít zase vyndavat. Prvního vyndání spojeného s čištěním terária od zbytků kůže však využijme k důkladné prohlídce, zda svlečení proběhlo v pořádku, zejména u očí a kloaky. Neoddělené kousky, pokud je najdeme, lze nyní ještě oddělit mírně navlhčeným prstem, pinzetou, ale nikdy ne hrubou silou! Pokud objevíme místo, kde kůže zůstala a nejde oddělit, může jít o jizvu po nějaké rance nebo více vrstviček, přehlédnutých minule. V takovém případě se mi osvědčuje namáznout mírně takové místo Niveou nebo podobným nezávadným krémem a po jednom či dvou dnech to zkusit znovu. Pokud ani tohle nepomůže, bude třeba pravidelným mazáním po každých cca pěti dnech místo udržovat mastné až do dalšího svlékání. Tento postup mohu s klidným svědomím doporučit i na tak citlivé místo, jako je oko.

Želva zelenavá

Velikost této suchozemské želvy je 15-25 cm, vzácně i 35cm. Váha se pohybuje u samic 1-2 kg, u samců kolem 500g. Tyto želvy obývají Balárské ostrovy (Španělsko), Francii, Itálii, Korsiku, Sicílii, Sardinii. Dožívají se 70 až 100 let. Želva zelenavá podléhá registraci CITES, v EU kategorii A.
Tvar, velikost a vybavení terária
Minimální rozměry pro pár želv zelenavých by měly být 100x50x40 cm. Nejvhodnější terárium pro suchozemské želvy je terárium ve tvaru krabice a musí být z vrchu otevřené. Uzavřené terárium je pro želvy naprosto nevhodné, protože se v něm tvoří vlhkost a je zde malá obměna vzduchu. Velikost terária bychom měli přizpůsobovat postupně velikosti želvy od malička. Když je želva ještě malá, i terárium by mělo být menší, protože pokud není celé dostatečně vyhřáté, může zůstat želva v chladnějším rohu a jakoby zazimovat.
V terárium nesmí chybět žárovka s UVB zářením. Pro želvy je životně důležité kvůli tvorbě vit.D. Želvám svítíme 10-12 hodin denně. V teráriu by měla být teplota v různých místech v rozmezí 20-45C. Pod žárovkou, kde se zvířátko vyhřívá by mělo být 40-45C. Želvám na vyhřátí výborně poslouží také topné kameny nebo topné podložky.Do terária je více než vhodné umístit teploměr a vlhkoměr abychom měli tyto hodnoty pod kontrolou.
Vlhkost v teráriu
Želvy rády odpočívají na vlhkém substrátu. Ten udržujeme pouze v části terária. Jako substrát do terária se hodí např. hrabanka, kokosová drť, dřevěné štěpky, písek. Naprosto nevhodné jsou papír, piliny, kamínky.
Do terária musíme umístit také různé kameny větve, vytvořit želvám úkryty apod. Věci v teráriu jsou důležité hlavně při převrácení želvy, aby se měla o co zapřít a otočit se zpět na nohy.
Chov venku
Želvy se dají přes léto velmi dobře chovat i venku. Buď přímo na zahradě, nebo na balkóně. Želvám vybudujeme ohrádku dostatečně vysokou aby želva neutekla a nedostala se k ní snadno např. kočka apod. zároveň by měla být alespoň 40cm zapuštěná do země, aby ji želva nepodhrabala. Jako úkryt před deštěm a špatným počasím musí mít želva ve výběhu nějakou boudičku, kam ji dáme listí, seno, slámu, kam se může zahrabat. Výběh by měl být situován na jih, aby se zde mohla želva po celý den slunit. Je ale třeba zajistit ve výběhu i kousek stínu. Pokud máme možnost, vysejeme do výběhu trávy jako jitrocel, pampelišku nebo jetel. Pro želvy je to velká pochoutka a zdroj vitamínů. Nezapomeňte do výběhu umístit nádrž s vodou.
Krmení
Suchozemské želvy jsou býložravci. Jejich potrava by měla být bohatá na vlákninu a celulózu. Proto by měla mít želva denně k dispozici seno. Seno želvám raději nastříhejte na malé kousky, aby jí dlouhá stébla neucpala střevo. Nejlepší krmení a pro želvy nejchutnější jsou volně rostoucí trávy z louky nebo zahrady. Jsou to pampelišky, jetel, jitrocel, vojtěška. Dále milují různé druhy zelí, salát, kapustu čekanku. Na jejich jídelníček patří také ovoce a zelenina jako mrkev, celer, brokolice, petržel, okurka, rajče, paprika, jablka, hrušky, švestky, jahody, banán, meruňky.
Nevhodné jsou šťovík, rdesno a všechny chemicky ošetřené rostliny. Želvám také nepodáváme žádné citrusové plody !!! K potravě je vhodné přidávat různé vitamino minerální přípravky. Nejdůležitější vitamíny pro suchozemské želvy jsou vit. A, B, C, D, E, K.
Pokud podáváme některé složky potravy v celku jako slupky od melounů, mrkev, petržel, větvičky s listím např. z vrby, ovocných stromů, dubu, zajistíme tím broušení zobáku želvy.
Zimování
Zimování provádíme jedině tehdy, pokud je želva zdravá a máme k tomu vhodné podmínky. Před zimováním by měla být želva dobře vyprázdněná. Zhruba dva týdny před zimováním želvu nekrmíme, pouze vodu. Těsně před uložením ji vykoupeme ve vlažné vodě, kde se pravděpodobně ještě vykálí. Pak ji vrátíme do terária pouze při pokojové teplotě a druhý den zazimujeme. Želvu dáme do zimovacího boxu s poroseným podkladem např. hadříkem. Vhodná teplota pro zimování je 5-12C. Nejvhodnější je k zimování sklep.
Suchozemské želvy všeobecně jsou velmi roztomilá a tichá zvířátka vhodná i pro starší děti. Při správné péči Vám budou dělat společnost po celý život.